Když se řekne zlatník, představíme si většinou člověka vyrábějícího zlaté šperky.
V tomto příspěvku bych vám rád představil zlatnici, která sama šperky nevyrábí, přesto jich jejíma rukama projdou desítky denně. Děkuji paní Veronice Homolové z Pardubic, že mi umožnila nahlédnout do zákulisí oprav šperků. Při práci mi ještě stihla odpovídat na moje dotazy.

Myslím, že opravář šperků musí být hodně univerzální. Člověk musí umět všechno od začátku, musí si poradit se vším. Zákazníka nemůžete poslat domů s tím, že něco neumíte. Na výrobu vlastních šperků mi ani nezbývá čas – dopoledne opravuji, odpoledne spíše prodávám. Moje maminka je ověšená zlatem. Já sama jsem nedávno vyměnila zlato za chirurgickou ocel - šperky z ní tady prodávám a tak je to tak trochu i reklama.

Strach ne, i když se někdy jedná opravdu o cenné věci. I když jednou, když jsem opravovala náhrdelník s brilianty tak za půl milionu, tak jsem snad něco takového cítila. Cenu si ale většinou neuvědomuji. Vnímám spíše kov a to, jak je šperk vyroben.

Mění, lidi kupují turecké rodiované věci. Potom se člověk diví, když při opravě sleze pokovení. Lidé se nechají zlákat cenou, ale většinou se jedá o nekvalitní materiály. Špatně se leští, často se musí znovu pokovit. Staré věci se někdy opravují lépe než nové – je tam prostě cítit staré poctivé řemeslo.

Tady je právě moje výhoda. Většinou posíláte šperk kamsi na opravu a nejste si jisti, co s ním bude. Já umožňuji zákazníkům přímo sledovat, co s jejich šperkem dělám, většinu oprav zvládám na počkání. Zajímavé je, že této možnosti využívají spíše muži, ženy stále někam spěchají.

To už ale do prodejny, která slouží zároveň jako dílna, přichází další zákazník a já se pomalu loučím.

Paní Homolová byla velmi ochotná a dala mi i několik rad ohledně zacházení se šperky.